Josef Mengele se narodil 16. března 1911. Byl nejstarším ze tří synů Karla a Walburgy Mengeleových. Vyrůstal ve zbožné katolické rodině v Günzburgu, malém městečku na břehu Dunaje. Josefův otec Karl Mengele vlastnil továrnu na výrobu zemědělských strojů. Firma nesoucí název Mengele existuje ještě dnes a stále si zachovává své dominantní postavení. Ačkoliv si Josef mohl užívat přepychu a moci, vztahy v rodině byly spíše chladné a poněkud strohé. Mezi jednotli
vými bratry byla znát velká rivalita.
Josef byl patrně nadanější a inteligentnější než jeho dva bratři a i ve škole patřil k těm nejlepším žákům. V dětství několikrát o kousek unikl smrti, např. když se málem utopil nebo při prudké otravě krve. V roce 1930 složil maturitu a zvažoval povolání zubaře. Nakonec se ale rozhodl pro studium medicíny se zaměřením hlavně na antropologii a genetiku. V říjnu 1930 se Josef vydal do Mnichova, města opojeného doktrínami NSDAP, strany Adolfa Hitlera. Zde nastoupil Mengele na univerzitu, na fakultu filozofie a medicíny. V březnu 1931 vstoupil Mengele do Stahlhelmu, polovojenské organizace, jejíž členové pochodovali při slavnostních příležitostech. Mezitím se začínal stále více zajímat o kulturní původ a vývoj člověka. Byl pod vlivem nacistické myšlenky, podle níž někteří nejsou hodni reprodukce a ani života. Značný vliv na něj měl zřejmě dr. Ernst Rudin, jehož přednášky Mengele navštěvoval. Rudin razil teorii, že by měli být odstraněni lidé, kteří nejsou přínosem. Byl jedním z lidí, kteří vytvořili zákony o povinné sterilizaci. Mengele nebyl nikdy nejnadanějším studentem, avšak vynikal velkou pracovitostí a cílevědomostí. V roce 1935 získal Josef Mengele titul doktora filosofie. V létě 36 složil lékařské státní zkoušky a nastoupil na kliniku v Lipsku. Avšak povolání lékaře ho neuspokojovalo, chtěl se vrátit ke svému genetickému výzkumu. V lednu 37 byl Mengele jmenován výzkumným asistentem v Ústavu třetí říše pro dědičnost, biologii a rasovou čistotu ve Frankfurtu. Byl členem personálu předního evropského genetika Otmara von Verschüra, velkého obdivovatele A. Hitlera. Von Verschür s největší pravděpodobností ovlivnil Mengeleho jmenování do Osvětimi. Mengele se teda nacházel v centru nacistických rasových myšlenek a v květnu 37 požádal o členství ve straně. Ve frankfurtském ústavu tedy patrně Mengele přijal za svou myšlenku, že správným výběrem lze zlepšit dědičné vlastnosti rasy. V červenci 1938 získal Mengele na frankfurtské univerzitě doktorát medicíny. Aby byl přijat do jednotek SS, nastoupil v říjnu téhož roku k základnímu výcviku ve wehrmachtu. Po skončení výcviku se vrátil do frankfurtského ústavu, kde působil do června 1940, kdy vstoupil do armády. Ještě předtím se v červenci 39 Mengele oženil s Irene Schönbeinovou, což mu přineslo drobné potíže. Vyvstalo totiž podezření, že by mohla mít Irene židovské předky. Toto podezření se Mengelemu nikdy nepodařilo vyvrátit a tak se nikdy nedočkal zápisu do Knihy soukmenovců, tedy lidí, jež prokázali árijský původ do roku 1750. Je paradoxní, že se zrovna Mengele, který tak dbal na rasovou čistotu, nikdy nedočkal osvědčení o rasové čistotě své rodiny. Skutečnou válku Mengele zakusil až v červnu 1941, kdy byl převelen na Ukrajinu. Již během několika dní byl vyznamenán Železným křížem druhé třídy. Od ledna 42 působil u zdravotnické jednotky Viking Waffen SS a dostal se tak hluboko do Sovětského svazu. Poté co se dostal na frontu získal Železný kříž první třídy za pomoc zraněným vojákům. Na sklonku roku 42 byl Mengele přeložen do Berlína k rasovému a osidlovacímu úřadu a byl také povýšen na kapitána. Patrně na doporučení Von Verschüra byl pak v květnu 1943 poslán do Osvětimi.
Ve chvíli, kdy dorazil Mengele do Osvětimi, bylo v táboře umístěno skoro 140 000 lidí. Hned od počátku se odlišoval od ostatních táborových „lékařů“. Jako jediný měl zkušenosti s východní frontou a na své metály byl patřičně hrdý. Zatímco ostatní dělali pouze co museli, Mengele se neustále pouštěl do nových úkolů. I to byl asi jeden z důvodů, proč ho vězni považovali za hlavního lékaře, i když na toto místo nikdy nedosáhl. Byl ale jmenován šéflékařem ženského tábora v Birkenau. Tábor se tehdy potýkal s epidemií tyfu. Mengele neváhal a již nedlouho po svém příjezdu (25.května 43) poslal přes tisíc Romů do plynové komory. Romy totiž považoval za méněcennou rasu. Ironií je, že sám Mengele svým vzhledem daleko více připomínal Roma než árijce. Kvůli tyfu poslal na konci roku 43 do plynových komor ještě 600 romských žen. Na konci roku se pro změnu projevil také nedostatek potravin. Mengele pak v rámci úspor posílal ženy do plynových komor a to po deset nocí. Pokaždé se jednalo asi o 4000 žen.
Mengele byl jedním z prvních lidí, které noví vězni na rampě viděli. Byl vždy skvěle upraven a proslul svou lhostejností a povýšeností, s jakou vždy rozhodoval o životě a smrti. Účastnil se také selekcí vězňů, kdy práce neschopné vězně posílal na smrt. Vybraní jedinci byli usmrceni injekcí, popravčí četou nebo v plynových komorách, aby se uvolnilo místo pro práceschopné vězně. Velmi se pak zajímal o lidi s určitými tělesnými anomáliemi a také o dvojčata. Zatímco se jíní lékaři snažili najít co nejefektivnější způsob sterilizace „méněcenných“ ras, Mengele svůj zájem naopak směřoval k zvýšení plodnosti německých žen a zdokonalení rysů árijské rasy. Spoustu času trávil ve své moderně vybavené pitevně, nacházející se u krematoria č.2 v Březince. Mengele se snažil změnit barvu očí pomocí vstřikování barviv. Výsledkem byla pouze infekce a někdy i slepota. Podle svědků měl mít Mengele celou jednu stěnu pokrytou přišpendlenýma očima. Také se snažil určit, které vady jsou dědičné a které získané vlivem prostředí. K tomu byl nejvhodnější srovnávací „výzkum“ dvojčat. Mengele dbal na to, aby dvojčata byla dobře živena a v dobré kondici. Potom měřil jejich tělesné proporce, jako např. velikost lebky atd. Poté na nich prováděl mučivé chirurgické zákroky, většinou bez anestetik. Výjimkou nebyla ani lumbální punkce či transfuze krve mezi dvojčaty. Hlavní však byla poslední fáze jeho experimentů, pitva. Při ní srovnával vnitřní orgány sourozenců. Oči a orgány zajímavých subjektů byly posílány do Ústavu císaře Viléma k von Verschürovi. Stejně tak posílal do ústavu celé lidské kostry. Jednalo se o ostatky lidí s nějakými tělesnými defekty, např. o lidi s hrbem či trpasličího vzrůstu. Mengele posedlý svými pseudovýzkumy nikterak nedbal na utrpení svých obětí a nadále si užíval přísun „materiálu“ pro svá zvěrstva. Vězenkyním, které byly zastřeleny u Černé zdi mezi bloky
Mengele se při selekcích na rampě prezentoval jako klidný, povýšený a lhostejný člověk. Avšak podle svědků stačilo málo a Mengele se změnil doslova v běsnící bestii. Při těchto záchvatech zabil nejednoho vězně, někdy i doslova holýma rukama. Nejvíce zarážející bylo podle svědků to, že si Mengele v jednom okamžiku dokázal hrát s dětmi, aby je záhy bez jakýchkoliv výčitek pitval na svém stole. Tyto prudké změny nálad a absence jakéhokoliv náznaku výčitek svědomí přispívají k tvrzení, že Mengele trpěl psychopatickou poruchou osobnosti. Někdy projevil k dětem laskavost jen za účelem jejich usmrcení, jako když dbal o zdraví dvojčat, aby je záhy mohl usmrtit a pitvat. Tento fakt nazval profesor psychiatrie a psychologie R. Jay Lifton „zdvojením“. Přesto ve zprávě z roku 44 označil posádkový velitel Mengeleho duševní stav za „vynikající“. Stejně tak byl chválen za svou „vědeckou“ činnost a řídící kvality.
Na konci roku 44 byl už ale Mengele zjevně nesvůj. Podle všeho dříve než ostatní tušil, že se blíží konec války a bál se o svou práci. 17. ledna 45 pak Mengele opustil Osvětim. Vzal si tolik záznamů o svých experimentech, kolik mohl. Ostatní záznamy pak nařídil SS zničit. Zatímco 27. ledna vstoupili první ruští vojáci do tábora, Mengele prchal na západ. Připojil se k ustupujícím jednotkám wehrmachtu a svou uniformu SS vyměnil za uniformu řadového člena armády. Bál se, aby nepadl do sovětského zajetí a nakonec skončil v americkém táboře. V té době už byl Mengele na seznamu hlavních válečných zločinců. Dokonce prý uvedl i své pravé jméno, přesto nebyl považován za člena SS a tak nebyla provedena důsledná kontrola. Život mu patrně zachránilo rozhodnutí, kdy při vstupu do SS odmítl tetování se svou krevní skupinou. Po propuštění z tábora se skrýval u přítele v Donauwörthu, odkud dal poprvé po odjezdu z Osvětimi zprávu své ženě. Skrýval se také v Mnichově u přítele z východní fronty a následně pod jménem Fritz Hollmann jako pomocník na statku v Bavorsku. Jeho rodina byla přesvědčena o jeho nevinně a často ho navštěvovala. Také mu pomohla sehnat falešné doklady na jméno Helmut Gregor a Mengele tak vyplul v červenci 49 na lodi North King do Buenos Aires. 
Od té doby se neustále skrýval a ze strachu před dopadením také často stěhoval. V Argentině se Mengele setkal i s jinými nacisty, např. i s Adolfem Eichmannem, jehož dopadení Mengeleho vystrašilo. Josef se rozvedl se Irene a roku 1958 si vzal vdovu po svém bratrovi Martu. V roce 1959 pak dostal zprávu, že nechybí mnoho k jeho dopadení a odjel do Paraguaye. V té době byl Mossad blízko k jeho dopadení, ale Mengele opět uprchl. Josef Mengele zemřel 7. února 1979 ve vlnách Atlantiku u pláže Bertioga, čtyřicet kilometrů jižně od Sao Paula v Brazílii. (na obrázku dva roky před smrtí) Pravděpodobně dostal křeč či infarkt a utopil se. Pod jménem Wolfgang Gerhard byl pak pohřben asi
Zdroje:
POSNER G.L., WARE J., Mengele – Anděl smrti
LIFTON R.J., Nacističtí lékaři 
